EXPEDICE ČERNÁ HORA 2007

V úterý 21. srpna 2007 jsme z Brna - Petrova vyjeli se zpožděním. Projeli jsme spoustu hranic, dvakrát po nás chtěli pasy. Jednou z těchhle zastávek mě pobavila reakce a rychlost o. Romana, s jakou vybalil na zem busu do uličky karimatku, spacák a usnul. :) O několik zastávek dál jsme viděli houpačky. Tož jsme je někteří museli zkusit, taky kolotoč a skluzavku. Pak jsme zas jeli dál. V autobuse bylo kolem 35 lidí, z toho dva řidiči, dva kněží a dva bohoslovci. Nejmladší člen měl 15 let, nejstarší něco přes 40. Celou expedici nám naživo „hrálo“ rádio Njegoš, složené z tří účastníků, Terky, Gábiny a Vojty, kteří vtipně komentovali celou výpravu. Některé úryvky a fotky má na své stránce Vojta: expedice.signaly.cz (bez www, fotogalerie, černá hora, zprávy...) 

Ve středu odpoledne jsme navštívili Chorvatské město Dubrovník, prošli hlavní ulicí, přístavem a prohlídli si kostel. Použili turecký záchody a koupili si za 1 euro zmrzku. A jelo se dál. Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsme projeli Černohorské hranice. V mořské zátoce jsme našli ubytování. Vykoupali jsme se v moři a dali si k večeři rizoto. Později následovala mše na pobřeží, o. Roman a o. Tomáš měli normální trička a graťase, bo nechtěli dělat divadlo pro kolemjdoucí. Oltář byl malej šutr, na něm „ubrousky“ a kalich s miskou. Byla tma, tak se četlo s čelovkou. Terka těsně před začátkem mše ještě utíkala zpět ke stanům pro vodu, aby bylo co dát do kalichu. Spali jsme ve stanech pod vinohradem. 

Ve čtvrtek ráno jsme jeli místní dopravou, malým žlutým busem do blízkého města Kotor. Ve městě jsme měli přednášku, stejně jako na všech ostatních místech, připravenou vždy někým z účastníků. Po ní jsme se podívali do místního kostela a následně vylezli za 2 eura na hrozně vysoký hradby nad městem. Poté jsme se malým busem vrátili zpět ke stanům. Vykoupali jsme se, poobědvali bramborový noky s plechovkou masa a vydali se na cestu svým busem, Karosou. Jeli jsme do bývalého hlavního města Cetinje. Přednášku jsem měla já. Navštívili jsme Cetinjský klášter, spíš jeho část - dvě místnosti a obchod. Měli jsme oblečený hábity „typu alba.“ :) Poté jsme se někteří šli podívat na velkou plastickou mapu Černé Hory. Koupili jsme si zmrzku, někteří pivo a jelo se dál. Cesta směřovala do národního parku Lovčen. Vyjeli jsme serpentýnama skoro nahoru, pěšky došli k parkovišti, vylezli 470 schodů a usmlouvali cenu na polovinu. :) Cílem návštěvy byl monastýr Petra Njegoše, podle něhož se jmenuje naše rádio. Když jsme všechny ty schody zase slezli a sjeli kopec, vydali jsme se busem hledat nocleh. Stany jsme s povolením majitele postavili na louce. Pak jsme šli kousek dál na mši. Už byla tma. V době přímluv po cestě k nám přijelo auto a troubilo na nás. Vypadalo to, že nás chce přejet. Pán byl zřejmě majitel blízkého rozestavěného domu, a myslel, že mu chcem něco ukrást. Čekal, až odejdem a pak odjel. Vyhodil nás ze mše... to se nikomu z nás ještě nestalo, tak nás to pobavilo. Šli jsme ji dokončit ke stanům. Kněží měli alby. Následoval brevík, na který zůstalo šest lidí. Když o. Roman hledal stránky, tak řek místo 4 týden žaltáře 4 týden žaláře. Jsem se mu s o. Tomášem smála, ostatní neslyšeli, nebo nepochopili. Pak jsme šli spat. 

V pátek ráno jsme vstávali s budíčkem Jindřišky a Libora, kteří zpívali písničku „Ráno, celý den - Andělé.“ s upravenýma slovama a mlátili něčím do ešusu. S obvyklým zpožděním jsme vyjeli směr hlavní město -  Podgorica. Tam jsme měli v betonovým kostele přednášku místního Saleziána, kterou z angličtiny překládala Terka a mši, kterou sloužil o. Roman. V kostele bylo strašný vedro. (V zimě tam bývá hrozná zima.) Doplnili jsme vodu a ochutnali fíky. Pak jsme jeli se spoustou zatáček do Ostrogu, který je nejvýznamnějším poutním místem Černé Hory. Měli tam dolní a horní klášter. V dolním byla ikona Mamre - Nejsvětější Trojice rozšířena o další dva lidi, dle mýho názoru o Abraháma a Sáru. (Ikona se týká toho, že Bůh v podobě tří poutníků navštívil Abráháma, který Boha pohostil a Bůh mu slíbil, že budou mít syna.)  Venku byla pitná voda. Do horního kláštera vedla spousta schodů. V horní části výstupu mě začalo být dost špatně. Totální únava.. Došli jsme nahoru. V klášteře jsme byli praštěni křížem, na který jsme měli dát pusu. (nějakej mnich při uctívání kříže ho přiblížil k obličeji moc rychle, že nás jím praštil...) Pak se šlo o patro výš, kde byly obrazy. Já už jsem nebyla schopná jít dál, tak jsem přestávkovala. Následovala cesta zpět k busu. Mezitím jedna holka zvracela a postupem času se „přidávali“ další, já taky. Cesta pokračovala busem do NP Durmitor, kde jsme pod širákem přečkali noc. 

V sobotu ráno jsme vstali, sbalili menší verze baťůžků a spoustu vody ve flaškách. Rekord měl Míra, celých 6 litrů... a všechny je vypil!!! Já jsem měla 3 litry. Vyrazili jsme pěšky do hor. Zdolaným vrcholem měla být nejvyšší hora Bobotov Kuk, vysoká 2.522 metrů. Úplně na vrchol vylezla asi polovina lidí. Někteří se vrátili zpět k busu, protože jim ze včerejška ještě nebylo dobře. Ostatní asi 50, možná 100 metrů pod vrcholem odpočali a předešli rychlejší skupinku, která se škrabala k vrcholu. My v pomalejší skupince jsme sebou měli Moniku, kterou moc bolela hlava, ale vrátit se nechtěla. Dost jsem ji obdivovala, že celou cestu zvládla. Být to den předtím, tak mě k takovýmu výkonu nikdo nedonutí. Cesta na vrchol měla trvat kolem tří hodin a do Žabljaku, kde bylo v kempu domluvené ubytování dalších pět hodin, celkem osm. Nám ale cesta trvala celých 12 hodin. Večer po příchodu většina lidí naskákala do rybníka. Ten den jsem si hodně spálila nohy od slunka. Po koupání jsme šli do kempu, postavili stany a najedli se. Byla ohlášená mša v Romanovým stanu. Kvůli malé velikosti stanu a velkému množství zájemců o. Roman domluvil s místníma vypůjčení vojenského stanu se stolem a lavkama. Po mši byl o. Roman pozván majiteli kempu, aby s nima šel pít. Taky po něm chtěli nějaký naše tričko :) Tak chtěl tričko ode mě, protože jsem měla „firemní“ Mamre-tričko, jako reklamu. :) (Tričko z DCŽM Mamre Osová Bítýška.) Tričko jsem mu dala a měla slíbeno v OB stejné tričko nové. Terka s Vojtou chtěli jít ve tři ráno do ledové jeskyně, kterou jsme nestihli, ale o. Roman jim to zatrhl. Místo toho jim slíbil koupák v rybníku v šest hodin ráno, nakonec ale nešli ani tam. 

V neděli ráno nás vzbudila Gábina ještě s někým v osm písničkou. Všeci už byli vzhůru. Kolem půl desáté jsme vyjeli busem směr pohoří Prokletije, východní, muslimské části Černé hory. Zajímavej název, viď? Cesta měla trvat asi 5 - 6 hodin. Během cesty jsme se stavili u Plavského jezera a někteří se koupali. (dle knížky průvodce se tam koupat nedá, tak jsme ji vyvedli z omylu.) Potom jsme zastavili kousek od dědiny Gusinje a měli mšu. Kluci ze dřev a provázku udělali kříž, měli jsme kytky i hřbitovní svíčky. Četla jsem druhý čtení. Po mši někdo objevil prasklý balon, tak jsme si s ním kopali, následně stavěli stany, večeřeli, atd. Obě noci v Prokletije byly celou noc hlídky a zákaz spaní pod širákem. Byli jsme dvě hodiny pěší cesty k Albánským hranicím, což je prý dost nebezpečné. Nikoho nám ale neukradli :) Během neděle byli na výzkumné výpravě po vesnici o. Roman a bohoslovec Marek. Někdo z místních je pozval na návštěvu a když zjistili, že je o. Roman „ještě svobodný,“ hned mu nabízeli manželku :)) že by se dala v dědině sehnat, kdyby chtěl. 

V pondělí necelá polovina vstávala už v pět a kolem půl šesté vyráželi na úplně nejvyšší horu Zla Kolata, vysokou 2.534 metrů. My ostatní, krom o. Tomáše, Marušky a řidičů jsme vyrazili k jezeru, které mělo být vzdáleno asi 1 - 2 hodiny cesty. Šli jsme lesem, korytem vyschlé řeky, později po cestě a došli k vyschlému jezeru, kde jsme se původně chtěli koupat :( Tož jsme se najedli a dle rady dvou českých kluků, co jsme potkali, se vraceli po cestě a ne lesem. Došli jsme k jezírku Savino oko. Voda byla nádherná, čistá, hodně hluboká - bylo vidět až na dno... a strašně ledová. Ze 17 lidí do ní vlezlo 14, ostatní 3 měli jen namočené nohy, což úplně stačilo. Našlo se i pár odvážlivců, co tam skočili šipku, přeplavali to a rychle vylezli. Pak jsme se vraceli. Když jsme přicházeli k busu, uviděli jsme ty, co lezli ráno na horu. Byli zpět dřív než my. Následovala večeře a mše, v počtu asi 10 lidí. 

V úterý jsme vstávali v sedm, nasnídali se, sbalili, poslechli si další přednášku a kol deváté vyjeli busem dál. Dojeli jsme do NP Biogradská Gora. Je to jeden z nejstarších národních parků v Evropě. Poblíž jezera, které jsme ani neviděli, byla v lesíku mša, zase na šutru :) Pak jsme obědvali, balili jídlo, sebe a batohy a každej s třema flaškama vody se vydali do NP na dvoudenní túru. Krom řidičů a o. Tomáše jsme šli všichni. Vyšli jsme o půl třetí a začli se „zakempovávat“ po sedmé. Spali jsme v takovým ďolíku. Byla dost zima, aspoň takovým jako já, co maj vypranej spacák. 

Ve středu jsme vstali už v pět, abychom viděli východ slunka na hoře. Tam jsme posnídali a zase ťapali dál. Kol třetí jsme se vyčerpaní , téměř doplazili k busu. Busem jsme jeli ke Skadarskému jezeru, kde jsme se koupali. Někteří si tam odřeli nohy o prázdné mušle. Pak byla mše na polní cestě a večeře (rýža, tuňák, kukuřice, hrách,...) Následoval noční přejezd od 23:15 do 7:00 do Chorvatska na Makarskou. 

Ve čtvrtek ve dvě ráno jsme projížděli Černohorské hranice, bo v nich spíš asi 45 min. stáli. :( Dělali z nás totální blbce. O. Roman musel se všema vypisovat jména, data narození a čísla pasů. U dalších hranic se tři celníci bavili, kdo z nich za náma vůbec půjde. Nakonec se dohodli... V sedm ráno jsme zastavili, najedli se, měli mši mezi olivovýma stromkama. Kněží se dohodli na kompromisu :) mezi albou a tričkem tak, že si na trička dali štoly :) Pak se šlo k moři. Byla to jedna z variant, která vyhrála včera večer mezi 12 hod. na Makarské, nebo 12 hod. v Medjugorje. Makarská vyhrála 18:15. Na Makarské mě to vůbec nebavilo. Odpoledne jsem seděla na břehu moře s o. Tomášem, Monikou a Jindřiškou a čekali jsme, až bude konečně sedm večer, abysme mohli pryč. Je moc blbý, že zejtra už je úplnej konec expedice. Většině se z ní vůbec nechce. Jen bysme potřebovali pořádnou sprchu a čistý trička s graťasema... a možná se i vyspat... Konečně jsme se dočkali sedmé hodiny a nasedli do busu. Večeře byla o 1 - 2 hodiny pozděj, na jednom z parkovišť. Pak už jsme jen spali, přestávkovali a projížděli hranice. 

V pátek v sedm byla poslední benzínka před Vídní, což jsme využili a zaplatili 30 centů... :) Po snídani se zeleným chlebem jsme se opět vydali na cestu. V osm jsme byli ve Vídni v tunelu. Tip o. Tomáše byl, že pokud nebude ucpaná Vídeň, budem za dvě hoďky na Petrově. (v Brně) V kolik jsme dojeli se už nepamatuju.